Začala jsem psát kdysi, když jsem si jednou v pátek odpoledne přečetla celou Svatavu. Je to už osm roků a letos od prvního tu neznámá Svatka není. Hluboký smutek, starej můj známej. Psala jsem pak do velkého prostoru. Proti strachu, často bez něho. Smutně a nadějně. Bylas malá a svět byl nadějně velký.
Číms byla větší, tišší a krutější, tím víc jsem psala o Tobě. A v dobách, kdy jsem nepsala, jsem přihlouple, stereotypně doufala. Včera jsem to pochopila. Všechny naděje se odehrávají jen ve mně, mimo Tvůj zájem a svět, a jsou tedy naprosto zbytečné. Jsouce Nejsoucnem. Zastihnou li nás v našem čase, kdoví, co přinesou. Nejspíš nic. Životy nohama těžkejma, šlapou jinak. Pamatuju si vlastní podobnosti. Do třiceti těžkopádně šťastné.
Když je to tedy tak hluboce jedno, už o Tobě psát nebudu. Indián to věděl první.Oni už jsou takoví.