Reklama
 
Blog | Marca Nováková

Deset dní v tichém domě

 

V pondělním odpoledni nabyla moje noha rychle na objemu. Na podivné barvě.

„Umírám,“ lekla jsem se.

„A to jsem zrovna splatila poslední korunu.“

Odjela jsem do nemocnice.

Vyšetřena a uložena do postele,, neměla jsem ji první dny opustit.

„Chcete projímadlo?“ptal se smutně nedělní doktor.

„Chcete snad lavór?“ divila se zrána blbá pomahačka.

Pak ještě několikrát.

Jako by jí nebylo pomoci.

Osudy se tam prolínaly v nečekaných intimitách.

Úzkost se tetelila.

Ještě nevím, jak se žije mladým lidem ve znavených tělech. Člověk jak to tělo zestárnout nestihne.

Primář byl vesel, doktorka vsřícná.

Noha se navrací k původní podobě.

Jen s blbostí se nedá žít. Je zbytečná.

Reklama