Každé prázdniny jsou mezník.
Rozesmátá hnědovlasá holka mezi skalami.
Plačíc volá domů a my víme
nebude to trvat dlouho.
Pak dívka, která nejlíp umí zavírat dveře.
Před námi, to jest smutné.
Čím si mám vysvětlit prázdný pohled
to nevidím, neslyším zavřu se.
Změtí pocitů, o kterých jen píšeš?
Nemůžem přece všechno vysvětlit starou brécou Pubertou.
Indián si svým tempem spěje k Ní
jmenuje se Moudrost a potvora, je pomalá.
A já si to tu zapisuju,
protože podzimní rána rozmetou
trvalost, radost, vhled a smutné chvění
vzpomínku prázdninových postelí…