Ano, to jsem já.
Většinou. V blízkém prostředí podléhám občasné potřebě produkce humoru.
Nejlépe nepromyšlenému.
Já-introvert nesděluji důležité a mezní postřehy nikomu, nejméně potomkům.
Omezuju se na:“Vytáhni žaluzie a vem si rukavice.“
Váhám nad poselstvími o nezvratnosti Boží existence, protože vím, že v jejich přijetí patřím mezi nejkřehčí.
Nejsem cestovatel po astrálních světech a prastarých životech,bála bych se, že to neuřídím. Spíš spoléhám na padesátileté pročištěné české křesťanské tradice. Co nestačí, dovážím zemitým rodinným pohanstvím, to jistí vždycky.
Nemusela jsem se progresivně objímat s kolegyněmi děsivého typu, abych je pak, v rámci zachování duševní rovnováhy neslyšně poslala do háje. Byla jsem jiná. Introvert s berlemi. Vykládejte si to jak chcete, nebudu vám zasílat nedělní poselství ve smyslu handicap koresponduje s nějakou vyšší morálkou jeho nositele. Ne, tak to není.
Jen jeho existence pro mě představuje nutnost hledat pružná řešení. Neumím se na sebe podívat zvnějšku a nevím, jestli bych ten obraz zvládla. A proč ne, Ti naproti mně ho taky zvládají