Nerecenze první

Dobrý spisovatel napsal knihu přesně o tomto tématu a ještě o mnohém dalším. Vylíčil v ní spisovatele jako uravřenou skupinu s vzájemnými sympatiemi a antipatiemi. Skupina první – Karel Čapek nebo Ferdinand Peroutka. Blízcí Hradu, t.j. Masarykovi. Skupina druhá, spisovatelé levice, často komunisté. Krásný Fučík, S.K. Neumann, mezi mladými básníky Jaroslav Seifert. Třetí skupina byli bojovní katolíci – básník a důstojník Jroslav Durych. mladší než Čapek, vytýkal mu špatnou kondičku a nejasný vztah k Bohu. Spisovatelé levice si to za fašismu dost odnesli, spisovatelé katoličtí byli zpočátku stiženi podivnou nadějí, že zbožností a askesí srovnají hřích svobodné ¨Masarykovy republiky. Trochu pokukovali po fašismu, jestli nepřinese řešení bídy a nezaměstnanosti. Italský fašismus vnímali ještě pozitivněji. tyto naděje schraňovali dlouho a perzekucí se dočkali po roce 1948 od komunistů.Jan Zahradníček a další. Kniha je takovou literárně-socialogickou studnou. Autor boří klišé o úžasné první republice, o tom, jak z ní byli občani nadšeni. Na spisovatelích, hlavně katolických je to krásně vidět. Oni si přáli jinsk, zbožněji, kříže do škol místo obrazu Masaryka. Jaroslav med užívá brilantní zkratky, přiblíží to čtěnaáři, který si autory umí časově zařadit a něco od nich četli. A to já jsem:-). Jaroslav Med napsal, že ovzduší první a druhé (právě roky 1938 a 39) republiky bylo tak svobodné, že se tam muselo volně dýchat hradním vyznavačům i oponentům. V knize jsou popsány u jednotlvých autorů jejich mnohá snažení a deziluze. Stojí za přečtení. Arne Novák o italském fašismu: To vzepětí národních sil,to románské nadšení, toť prostě něco úžasného.Fašismus není ovšem zboží na vývoz.Nechci jej lokalizovati u nás. Z toho jeho idealismu si můžeme vzít příklad… str. 155 Karel Čapek je popsán vlídně, myslím, že ho má autor knihy rád. Oceňuje Čapkovo vnímání člověka v jeho životním prostoru a statečnost, s jakou se snažil získat v počátku Mnichova diplomatickou podporu pro Československo. Dneska je nálada podobná, nezaměstnanost srovnatelná a vlastenectví nám duní patosem. Myslíme, že dostatek peněz je vždycky řešením. Možná to jednou ve zpětném pohledu bude stejně vedle, jak obdiv i italskému fašismu. Koneckonců, jsou to papíry.