Tmavovlásce

Ať se to jeví jakkoli,už nikdy nebude žádnej věk tak akceptovanej, jako pubera.Tedy ta, která o sobě dává vědět. Tedy ta, se kterou musíme žít. Tedy ta, se kterou se Ty denně budíš. Tedy ta, na jejíž detaily jsem už dávno zapomněla. Kdyyž žila se mnou, moc jsem jí nevnímala. Kromě smutků a jiných sentimentů jsem přesně věděla, co nechci. To znáš dobře.V těch časech a v těch územích jsme si bezeslovně sdělovali, že je přijatelnější vlídnost ke světu a lidem. Měli jsme málo peněz,které nějak stačily, a pokládali jsme to za dobré. Neznali jsme pořekadlo,že nesmrdí. O válce bylo slyšet denně, ale my jsme se jí,stejně jako  shluků fašistů, šéfů a blbů – a možných variací z variant, nebáli.K mocným jsme se neobraceli a nedoufali jsme v ně. Nemávali jsme vlastní zlostí. Topili jsme se v naivní naději. Ne my, já. Aspoň tak si to pamatuju.