Tu sobotu jsme dojeli do Vídně. Bez rozesmutnělé dcery s žaludeční slabostí. Nebylo mi z toho dobře. Indián pookřál, očekávaje menší výskyt konfliktů a menší únik celoevropské měny. Asi měl pravdu, ale v tu chvíli mi to přišlo necitné.
A tak jsme za hodinu a půl dojeli až k Praetesterne. A pak že žádná Vídeň není. Když jsme si kupovali první z lístků na metro, zjistil Indián, že jeho batoh s oblečením a medikamenty už odjel z autobusem na vídeňské letiště. Dočkali jsme se ho až ve čtvrtek, kdy nám ho přivezla V. A tak indián čtyři dny své oblečení prááál a práál. Eura a pas měl naštěstí v kapse a tak jsme mohli chodit do výstav a kupovat jídlo, pití a mnohé zmrzliny.
Odvážně jsme si pronajali – čistý, rozsáhlý, ůtulný byt, z pavlače výhled na dvorek a na výlevku, z okna pokoje na štít střechy, jak na pokec z Nerudových povídek. Klíče jsme dostali z kanceláře od vlídné paní J., která měla nejdřív vypnutý telefon, ale pak dorazila s pytli a pomocníkem uklidit pro nás byt. Dala nám klíče, počkali jsme, než uklidí, v chladivém kostele jezuitském,hrál tam varhaník. Cvičil si na festival, tak to vděčně vydržel i Indián.A pak už skoro nebyla potíž, jen poslední den nás přivřel řidič metra do dveří, nastupujem pomalu. Štěstí, nestalo se nám nic. Když jsme vystoupili, V. řidiči hrozila. Výmluvnost gest je mocná. Pak už byla V. tak unavená, že na lidi okolo mluvila jen česky. Nezačalo to fungovat, nerozuměli.
K jezuitům jsme v tom týdnu šli ještě na zahradní party. Byl tam sympatický jeden z farářů. Nerozuměli jsme nikdy celému kázání, a to je dobře. Na té zahradě se Indián moc bavil, protože tam bylo málo jídla a už žádné pití.
Byli jsme
v několika městských parcích
horko, bezdomovci, holubi, fontánky a koncert SZ
v cukrárnách, v jedné hospodě většinu odpoledne
v přístupných obrazárnách, kam lze vyjet výtahy
v Stephansdomu – smrdí to tam močí
ve Faustově domě – provázející mladík věří, že Faust tam dlí dodnes
jeli jsme vyhlídkovou tramvají, ale uzavřenou. Jak to tak srovnávám, lepší je vyhlídkovej otevřenej autobus, a vůbec nejlepší je parník. Stávali jsme nad širokým Dunajem a každý den slyšeli češtinu nebo slovenštinu.
Jsem ráda, že se domluvím německými slovy, volávám je do mysli.
V pátek jsme nasedli a jsme zase doma, žije se tu rychleji a tíž, mezi obecnou paranoiou. Ale sama města jsou si tak podobná…